Toulání- léto 2011
Toulání- léto 2011
Máme okurkovou sezónu, co se dá dělat ? - moc i vůbec nic. Nemám náladu si někam s koníky vyjet, tak se trochu uklidím i s nimi do Božanova na náš pozemek, kde mám postavený můj srub. Je to taková stavba pokus - omyl, ale splňuje svůj účel. Srub je pevný a stabilní, vše, co náš dům a les poskytl, jsme využili. Od samého začátku jsem si většinou dělala vše sama, ale někdy mi musel pomoci můj muž, není možné a nedá se dělat vše jen dvěma rukama. V mém srubu je dost místa pro tři osoby, mám tu plynový vařič, kamínka, ve kterých se topí dřevem, blízký potůček s čistou vodou je jen pár metrů od srubu, pitnou si vozím v kanystrech, elektrika tam není zavedená, tak využívám sluneční energii. Jsou prázdniny a naše vnučky si se mnou jedou užít dva týdny na srub. Opravdu si užíváme přírody, slunce, jezdíme s koníky, jak v sedle, tak na voze. Jsou to nezapomenutelné zážitky pro mě i naše malé vnučky. Je zaveden sparťanský režim, prostě jsou prázdniny.
Chtěla bych své osmileté vnučce splnit přání, má touhu jet na kozlíku se mnou na několik dní. Tak plánuji společný výjezd. Ani nemusím dlouho vymýšlet, stačí napsat email naší známé paní Tučkové do Ádru s prosbou o ustájení našich poniček a může se vyjet. Ještě než přijely vnučky, postrojuji povoz plachtou, dávám na něj vše, co bude potřeba. Pes Džán je v pozoru a honem se usazuje na kozlík, co kdybych ho zapomněla !! Ráno po pastvě zapřaháme a může se jet. Jen vyjedeme, začínají první dětské otázky: " Babí, Jívka s Jiskrou vědí, kam jedeme?" a nepřestanou. Svižným krokem jedeme přes Žďár n. Metují. A začínají první kopečky a kopce, které naše holky odvážně zdolávají, jedeme totiž cestou necestou. Před osadou Skály necháváme kobylky trochu odpočnout a napást, my si dáme malou svačinku. Je tu nádherný pohled na celé Policko. Už i v té malé holčičce je romantika: " Babi, tady je moc hezky, viď ?" Přišel se na nás taky podívat nádherný srneček. Nedá se nic dělat, máme ještě moc dalekou cestu před sebou.
Odpoledne konečně přijíždíme k Tučkom do Adršpachu. Těch asi 25 km nám dalo zabrat, já jsem jako rozlámaná a Maruška toho má taky dost. Jako vždy jsme srdečně vítáni, kobylky dostaly ustájení. Máme hlad jako vlci, okamžitě si děláme jídlo a pohodlíčko. Maruška se jde seznámit s koňmi, jsou na pastvě. Naše Jiskra, i když má za sebou dlouhou cestu, jakmile si všimne, že má nedaleko koňského nápadníka, začíná se předvádět a flirtovat. Nožičky klade vysoko jako kočárový kůň, ze všech stran se nakrucuje. Musíme se s paní Tučkovou smát, valach se nenechá zahanbit, dává najevo svůj zájem. Pro Marušku spaní na povoze není premiéra, už před rokem tady spala i s Adélkou. Ještě se ujišťuji o trase na Zdoňov a dál na Broumovsko, prý je dost kamenitá a těžká. Raději okamžitě měním směr, pojedeme do Janovic, na Dvorka, kde chovají belgiky. Maruška obdivovala západ slunce. Ještě velice brzo ráno obě dvě musíme vylézt z teplého pelíšku, Maruška asi poprvé ve svém životě viděla východ slunce s celou nádherou i ptačím trylkem, bylo na co se dívat. Raději ještě zalezeme, je opravdu brzy. Vyspaly jsme se dobře, počasí nic moc, ale nám není zima.
Ráno v pohodě jedeme dál. Před Janovicemi jsou rozsáhlé kopcovité pastviny. Ať se podíváme na kterou stranu chceme, všude jsou koně, koně a zase koně, někde i několik kravek s telaty. Maruška je jako v Jiříkově vidění, já jsem taky překvapená tím množstvím koní. Nekecám 100 - 150 - 200 koní ? Dojíždíme do stájí Dvorka, s úsměvem na nás volají, známe se už z jiných návštěv, máme možnost ustájení, nic nám neschází. Zaparkuji kobylky v ohradě i s povozem. "Jestli chcete máme volno i pro vás." No přece nebudeme spát v posteli, když chceme spát na povoze. To je ta pravá romantika a zážitek pro Marušku, spát na povoze, vařit si v kotlíku, umýt se teprve až se bude špína loupat, jít pozdě spát, od toho jsou přeci prázdniny. Marušku vozím na pořádném koni dokonce bez sedla, ty naše kobylky jsou proti těmhle jako trpaslíci. Mezi hříbaty by se schovaly, nikdo by nepoznal, že to jsou dospělé pony kobylky. Nic jiného ji nezajímá, jen koně, musím ji napomínat, že na ní ošetřovatelé nemají ještě čas. Běhá z jedné stáje do druhé, k maminám s hříbaty, k ohradě s hřebci. Asi budeme muset příští rok zase přijet, aby si užila pořádně velkých koní. K ohradám s kobylami a hříbaty přišli lidé s asi pětiletými holčičkami, nic jiného je nenapadlo, než si to rovnou bez dovolení namířit do ohrady. "To si nemůžete jen tak jít mezi koně i s dětmi", říkám jim. " My jim chceme dát mrkvičku", povídá pán. "Víte co to je kobyly s hříbaty ? Ani si neuvědomujete nebezpečí, vždyť vás můžou porazit nebo i poranit. Moje vlastní kobyla mě kvůli hříbátku kousla do ruky a znala mě, je to velmi nebezpečné." V klidu z ohrady vylezli. Takový nerozum. Tahle poslední noc byla dost chladná a s deštěm, jsme ale vybavené i na takové vlezlo. Ráno po rozloučení jedeme domů, počasí nám opravdu nepřeje, často a vydatně prší. Maruška si vždy vleze do vozu pod plachtu, zachumlá se aspoň na chvilku. Bylo nám všude dobře, ale doma je doma. Zase jedeme stejnou cestou, musíme hledat Maruščinu botu, která se nám asi vyklepala za jízdy z vozu. Nenašly, nedá se nic dělat, odskáču to JÁ. Naše kobylky jistě poznaly, že jedeme domů, nabírají tempo a jedou jako o závod. V jednu chvíli jedeme tak rychle, že tak tak na poslední chvíli chytnu čepici, Maruška se směje radostí z rychlé jízdy. V Pěkově je měření rychlostí, jedeme rychlostí 16km/h. Jistě nepřekračujeme povolenou 50, ale i tak je to krásná rychlost. Jiskra si dokonce samou radostí vyhodí z kopýtka. Musím kobylky trochu mírnit, máme komplikovaný příjezd domů na zahradu, přejíždíme komunikaci na druhou stranu a do kopečka. Tak a jsme DOMA. Druhý den vezeme Marušku domů k rodičům, to je vypravování, to jsou zážitky.......