Koníčková

Martínkovice

Máme opět podzim, na programu koňáků jsou Hubertovy jízdy. Domlouváme se s vnučkami, že se jede na společnou koňskou vyjížďku. Maruška dobře ví, jak probíhají a těší se. Jedu už pár dní předem do Božanova na své panství. Na voze jsem si přivezla ke srubu pár trámů, které budou možná potřeba v budoucnu.

Muž přijel s holčičkami jako vítr brzy ráno v den vyjížďky. „Musíte se usadit na matraci, kterou máte na voze.“ Maruška se rozumně dohodla s Adélkou, kde budou sedět, až se divíme, že to jde bez hašteření. Můj muž je nucen dělat závaží na zadní nápravě. Maruška mi pomáhá postrojit koně a vše je připravené k výjezdu. Každý rozjezd je vždy dost hlasitý ze strany našeho Džána, nedá se odnaučit štěkotu, co nás provází. Je vždy tak natěšen, že jeho emoce musí ven a to opravdu moc hlasitě. Možná si někdo řekne, že ho neumím vychovat, ano, je to pravda. Já si vždy říkám, že má dost inteligence v sobě a musí vědět, co si může dovolit. Kdykoliv při našich jízdách má zájem si odskočit někam do lesa, nebo po stopě, vždy okamžitě poslechne a vrátí se ke mně. Jedeme s hlasitým štěkotem směr Martinkovice polními cestami, najedeme na strniště a začíná úžasný běh koní. Ještě, že jsem i přes protest Adélku přivázala. Koníci se velice rádi takhle uvolní, vyhodí si z kopýtka a tryskem ženou, až nám lítá bláto nad hlavou a kolem uší. Je radost takhle jet a užívat si, muž se vzadu musí hodně držet, abychom ho neztratili.

Během chvíle jsme všichni u Chaty pod Korunou, každý se vítá s každým. Startujeme, všechna spřežení vyráží po lesní cestě směr Božanov, sedloví jedou jinudy. Musím se stále věnovat kočírování, mladá Jiskra je v ráži a pěkně rozdivočelá. Přijíždíme pod Korunu k rybníku, někteří v sedle okamžitě jedou s koňmi do vody, dokonce i s povozem. Koně si vyloženě užívají ochlazení nohou. To budu muset taky příští rok zkusit, mladá se vzpírá před hlubokou vodou, (uvidíme?). Nádherné počasí přeje všem. Celá naše vozatajská svita projíždí Božanovem až ke kostelu, dále polní cestou zpět k Chatě pod Korunou. Mezitím sedloví koně na louce závodí v rychlosti. Někteří jsou tak rozjetí, že brzdí až v poli. Nádherní, silní, krásní, inteligentní koně, přitom nesejde na druhu ani výšce. Také jsme svědky nepříjemného pádu děvčete z koně, seznámení s matičkou zemí je dost tvrdé, nemá helmu, myslím si, že v takovém případě je POVINNOST nosit ochranné pomůcky, chrání přece hlavně sami sebe. V jednom okamžiku se stala neuvěřitelná věc. Vedoucí skupiny Petr Žoček měl prostě smůlu. Jirmanova kobyla začala čůrat, nevšimli si této její potřeby a poručili jí:“ dió", kobyla se rozjela a v ten moment foukal opravdu prudký vítr. Co čert nechtěl, čůránky se vychrstly Petrovi přímo do obličeje. Je fakt, že jeho tvář zdobil bujný porost vousů, ale nezabránil proniknutí koňské moči až na tvář. Petr prskal, utíral se vším, co mu kdo podal a hlavně nadával a klel. No co? Málokomu se přihodí být takhle pokřtěn kobylou. Všichni, kdo to viděli, se museli moc a moc smát, a těch poznámek od kamarádů. To se opravdu nedá vymyslet, takovéto zážitky přináší život. Všichni jsme dojeli zpět, naše děvčátka si okamžitě plní pusinky dobrůtkami, co jím děda přivezl. Jen tak mezi řečí si všímám toho děvčete, co spadlo z koně, asi jí není do zpěvu, posedává, jistě má bolesti. Mně není dobře, mám stálé bolesti v oblasti pánve a páteře. Zběžně se rozloučíme a jedeme zpět do srubu. Opět a zase si kobylky užívají rozjížďky po strništi, to je běh, to je nádhera, krása. Na takové okamžiky se nedá opravdu zapomenout. Muž se vzadu směje a má co dělat, aby nespadl z vozu, asi by musel dojít pěšky. Koníci si naplní svá bříška krásnou trávou, doplní ještě senem, zapijí vodou z potůčku a odpočívají. V noci si leží venku na zemi, přestože mají možnost si lehnout do přístřešku na dlahy.

Hubert Jetřichov

Rozmýšlím se, mám, nemám jet do Jetřichova? Mám stálé bolesti. Vnučky jsou opět nastoupeny a připraveny mi pomoci při zápřahu. Tentokrát jedeme s bryčkou, pes je jako na trní, nemůže se dočkat, koníci se také jistě těší. K hájovně do Jetřichova přijíždíme mezi prvními, jezdím s koníky po louce jako na manévrech. Opět jedeme trasu jako v minulém roce, bezpečnost při průjezdu silnicí a průběh akce je řádně zajištěna každým rokem. Celá kolona se táhne, někteří koně jedou rychleji, jiní se loudají. Na několika místech je třeba čekat na pomalejší spřežení, pak se opět rozjíždíme. Situace se podobá auto-koloně, první auta jedou 80 km/h, další za nimi musí víc a více přidávat, ti poslední mají na tachometru 120 km rychlost a riskují životy. Přesně tak se jede v této koňské kavalérii, mezi prvními jsme jeli pomalu, ti za námi museli přidávat a ti poslední jeli trapem s velkým odstupem. Naše kobylky jsou rozparáděné, doslova nohu z brzdy nesundám, ruce mám vytahané od opratí. Po každé takovéto jízdě mám ruce a záda bolavá, namožená. Pro dnešek je jízdy dost a jedeme zpět domů, pes se opět lesem proběhne. Pro letošní rok je Hubertových jízd dost.