SRUB- listopad 2011
Srub
Velice často si jezdím " pobejt "na svůj srub. Zažívám tam moc krásné chvíle. Jednou táhla velká hejna kachen a hus na jih. Byl to nádherný pohled a hlavně zážitek, ve dne v noci slyšet "káchot" divokých ptáků, seřazených do šiků. Jindy je zase třeba v noci vyvenčit psa, který je vždy se mnou. Když vyjdu ven pod otevřenou oblohu plnou hvězd, až se sevře srdce nad tou nebeskou nádherou. Měsíc jako rybí oko se dívá na vše pod sebou. Nádherné západy slunce za hory, které jsou pokaždé jiné, jinak zabarvené. Mraky, které se táhnou přes hory. Nikdy bych nevěřila, co letadel během dne prolétne po obloze. V noci světélkují, křižují se všemi směry. To jsou okamžiky, které jsem neměla moc času dříve zažívat, nyní si toto vše vychutnávám. Hlavně ten klid, žádná civilizace, žádná auta, pokud někdy někdo kolem projde procházkou, jsou u mě vítáni.
Kobylky si užívají také své svobody. Na podzim je pustím jen s ohlávkami na volno, mohou se napást, kde samy chtějí. První vyběhnutí, to je rodeo, křepčí, poskakují a trapem běží až na konec rozlehlých luk. Tam se popásají v klidu, když mají pupky k prasknutí, pomalu se samy vrací ke srubu. Nechají se odvést do ohrady, kde pospávají. Asi jim taky ten klid jde k duhu. Mají pocit, že jsou tady doma. Jednou jeli traktoristé kolem louky, kde se kobylky pásly. Podle vypravování prý byla jejich první reakce: "Asi někomu utekli koně?" Poté si uvědomili, že ty koně znají, že to jsou koně z Pěkova. Hlídám si je, mám je vždy pod dohledem, může se stát cokoliv.
Tento poslední pobyt ve srubu byla jedna nádhera. Po celou tu dobu byly v noci mrazíky až -7°C. Nám to však nevadilo, mohu si zatopit v kamínkách. Největší starost je, jaké bude chladno při cestě zpět. Sedět na kozlíku bez pohybu 20 km taky není legrace. Muži jsem psala SMS, aby si doma přichystal majzlík a kladivo, až přijedu domů, bude mě muset odsekat z kozlíku. Při výjezdu z Božanova potkávám auto s policií, mávám a směji se. Odezva je krásná, oba policisté mi s úsměvem salutují, sice v autě, ale mám z toho radost. Komu se podaří postavit policii do pozoru. Celá cesta dopadla dobře a bez problému. Kobylky jsou doslova propocené a mokré, honem je přikrýt, dát do boxu s krmením a vodou. Stará kobyla je osrstěná a chlupatá jako medvěd. Já se nechám hýčkat mužíčkem, jsme oba rádi zase spolu. Když se vrátím domů, chvíli mi trvá, než si znova zvyknu na provoz aut, na hluk.
Jen tak mimochodem, nedávno mi naše 8 letá vnučka říkala: "Babi, můj nejkrásnější zážitek s tebou byl, jak jsme spolu s kobylkami jely do Adršspachu a do Janovic na Dvorka." Moc mě tato slova potěšila a zahřála na srdíčku. Takové zážitky zůstanou v dětské duši nastálo.
Mám pocit, že pro letošní rok je konec mým spanilým jízdám, možná podniknu už jen takové malé vyjetí do přírody.....