2007 nebo 2010? ..............
Není jednoduché zhodnotit tuto naši koňskou cestu na západ. Jsou velké plusy i velké mínusy. Před třemi lety jsem jela s jednou kobylkou prakticky do neznáma a s velkým elánem a nadšením. Žádné velké starosti jsem si nemínila připouštět.
Při této cestě mi lidé chtěli pomoci, ale přitom si neuvědomili, že jsme koňský povoz. Vzpomínám na jeden z vtipů: "Kudy se nejlépe dostanu směr Plzeň ?" "Paní, to je jednoduché. Jeďte na dálnici a jste tam za chvíli." "To je pěkné, ale my jsme koňský povoz, já nemám na předním skle dálniční známku." Pán se na mě udiveně dívá: "No jo, to mě nenapadlo, vy musíte jet vedlejšíma silničkama."
Někteří lidé mi závidí, ale opravdu není co závidět. Jsem na kozlíku promrzlá a promočená tak, že už nemám žádné boty na přezutí, prsty u nohou se mi zapařují, kůže se loupe, obličej spálený. Prakticky jsem 24 hodin venku. Unavená, stále ve střehu, musím myslet a předvídat za jiné v silničním provozu. Ale slýchala jsem i jiná příjemná slova: "Paní, kdybych mohla, okamžitě postrojím koně a jedu s vámi." Někde nás lidé vyhodí, tak jedeme kousek dál, tam nás zase velice rádi přijmou, nabídnou pomoc.
Koňská rychlost je taková pohodová, vidíte mnoho kolem sebe, někdy i nehezké věci. Plno nepořádku po příkopech, ale i mnoho křížků na krajnicích. V jednom místě dokonce tři křížky kousek vedle sebe. To si účastníci silničního provozu asi mysleli, že se jim nemůže nikdy nic stát. Prostě mistři světa. Většinou jsou to mladí lidé, ale i malé čtyřleté dítě. To dítě to jistě takhle nechtělo. To jsou věci, nad kterými zůstává rozum stát. Vzápětí potkávám borce, co se řítí nekontrolovatelnou rychlostí. Co k tomu dodat??? Bohužel zde platí zákon silnějšího, někdy i hloupějšího. Já proto raději jedu vedlejšími silničkami.
Rozdíl mezi cestou před třemi lety a letošním výletem? První cesta byla taková jednodušší, ale kobylka byla sama. Můj majetek byl skutečně nuzný, moje oblečení jen na čtyři dny, dvoje boty a pantofle. Vše navíc by bylo pro kobylku jen zátěž. Pro koně jen to nejnutnější, žádnou náhradní ohlávku, nic. Jela jsem jako holič, do kapsy nůžky a hřebínek. Tentokrát jsem měla doslova luxus. Pro koně náhradní věci i ohlávky. Hlavně Jívka se necítila tak opuštěná, byly na všechno dvě.
Ten úraz, co se mi stal, nebyl zaviněn nedbalostí. Měla jsem prostě smůlu, ale potom také velké výčitky, že jsem to nedojela. V nemocnici jsem si říkala, jak ráda bych ležela na voze. Můj pelíšek byl pohodlnější a bez doplatku. Mám z této situace poučení. Je třeba mít pokoru, je to práce se zvířaty. Lidé se mě také často ptají, kolik taková cesta stojí ? To se nedá vyčíslit. Někde ušetříte, jinde proděláte. Také jsem cestou dostala dobrůtky a flaštičku Fernetu, ale ani jsem neokoštovala....
Děkuji všem, kdo mi pomohli, vždy jsem jen potřebovala pomoc pro koně.
Když mám bolesti, říkám si: "Mně nevadí, že mi je 60 let, mě jen těch 60 let bolí ". Potřebovala bych parťačku na tyto bláznivé vyjížďky. Musela by to být baba jako řemen. Opravdu to je námaha, ale krásná námaha, nemůžete být jak ze žurnálu, v popředí jsou vždy potřeby koní.
Především je nutné poděkovat mému muži za každé dobré ráno, za každý okamžik, který se mnou prožívá. V kteroukoli hodinu se na něj mohu spolehnout.......
