Koníčková

Mikulášská

Nastává adventní čas. Zvoní mobil, paní starostka, copak mi asi chce? Prý jestli bych mohla s koníky přivézt na polické náměstí Mikuláše s anděly. Okamžitě souhlasím, mám radost, že zase mohu s kobylkami vyjet mezi lidi. Teprve v noci si uvědomuji úskalí, ktera by se mohla přihodit. Snad nebude námraza, mlha, doufám, že nebudou střílet petardy, jak pojedeme zpět domů za tmy?? Domlouvám se s kulturní pracovnicí po telefonu co, kde a jak. Jedinou věc, kterou vyžaduji, je doprovodné vozidlo zpět domů. Řidiči jsou nevyzpytatelní a za tmy až nebezpeční.

Už od středy se pokoušíme kobylky uvyknout na zvonečky a rolničky, které okamžitě zprovozňujeme. Poprvé, když přistoupím se zvonečky ke kobylkám, to je mazec. Stará Jívka začne pobíhat po dvorku, nervozitou ztrácí koblížky, ohlíží se na mladou Jiskru. Jiskra, ta se může přetrhnout, jak je zvědavá, co to je za randál ? Natahuje do sebe vzduch a pomaloučku, pomalounku se přibližuje ke zvonečku. Musíme se oba smát její reakci. Bojí se, ale zvědavost je větší. Zvonečky připevníme na řemen a dáváme jim je kolem krku. Vypustíme je na louku, to je blázinec, to jsou trapy kolem dokola, až hlína lítá. Za pět minut se obě uklidní a v pohodě se pasou, zvonečky jim už nevadí. Už víme, že tohle zvládnou. Je velká mlha, že i ptáci chodí pěšky, námraza, doslova to praská na každém stromě, mám starosti, jak to vše dopadne, kobylky jsou naboso, neokované. Každý den napjatě hlídám předpověď počasí na neděli. Konečně, předpověď na neděli je bez námrazy. Neděle je tady, kobylky je třeba vyčistit, namazat kopyta, přichystat postroje, bryčku a vše, co k tomu patří. Raději jedeme před čtvrtou hodinou, nechci na silnici zašera. Kobylky jedou pěkně z čerstva a s radostí. Projíždíme Bukovicí, tam jsou také přípravy na rozsvícení vánočního stromu, je tu mnoho dětí a dospělých. Okamžitě děti křičí: ,,Jé koníčkové ". Tak hodina ,,H " nastává, přichází Mikuláš a dva malí roztomilí andělé, musím je obdivovat, jaká mají krásná křídla. Nasednout a jedeme, projíždíme městem, uf to je tma, ale všude. Nesvítí záměrně, aby rozsvícení stromu bylo efektní. Kobylky jedou poslušně, jen retardér vyvedl mladou z klidu, ve tmě ho neviděla. Z Pellyho domu přímo na nás svítí silné, barevné reflektory, já jsem doslova slepá, oslněná. Pomalu dojedeme k tribuně, Mikuláš se svým doprovodem si vystoupí. Všude davy lidí a dětí. My popojedeme jen kousek dál, čekáme na Městskou policii na doprovod domů. Navlékáme si reflexní vesty, vpředu máme osvětlené ojátko, vzadu blikačku, vše pro bezpečnost. Cesta domů, to je úprk, kobylky jedou, co jim nohy a dech stačí. V některých okamžicích doslova doprovodné auto postrkávám očima, aby přidalo, nerada bych se mu podívala do kufru. Teprve za Bukovici se uklidní a jedou pomaleji, domů dojedou doslova promočené obě dvě. Vypřáhnout, zavést do stání, kde je vše připravené, přikrýt dekou, vše poklidit a dát na své místo. Já i můj muž jsme spokojeni, vše se nám podařilo.

Doprovodné vozidlo je opravdu potřeba, auto, které jede za námi, musí respektovat doprovod. Koně mohou vidět před sebe, auto ze námi nás osvětluje a nejsme oslněni protijedoucími.
Pro mě další zkušenost, už vím, že za tmy se s nimi nemusím bát jet.
 
Povozy jsme už uložili na špalky a zazimovali, kobylky mají (asi) pro letošní rok klid.