Koníčková

 Psací návrat...

Po tom mém úrazu nějak nejsem naladěná na psaní, ale po delší odmlce se přeci jen se dávám do psaní našich dalších aktivit.

Smůla s úrazem se nevyhne ani mladým lidem. Naše dcera jela s kamarády na kolech, projížděli světelnou křižovatku. Co si myslíte, že se stalo ? Porazilo ji osobní auto řízené mladým řidičem. Dle měření PČR prý po nárazu letěla vzduchem 12 m. Dále po asfaltu 2-3m, kde narazila do obrubníku. K jejímu velkému štěstí měla helmu, ta se rozpůlila jako meloun. Následek této nehody je otřes mozku, čtyřikrát rozlámaná pánev, vykloubené rameno, bezvědomí, těžké odřeniny, obraženiny. A řidič ? Pokus o ujetí z místa nehody.CO K TOMU DODAT ???

Chudák dcera volala SOS. Je podnikatelka, bylo nemožné nechat podnik v bezvládí. Bylo ji potřeba opatrovat, v této situaci musela ležet, pracovala s počítačem v posteli. Takže já, mamina, přispěchala na pomoc. Asi jeden měsíc jsem se o ni v bytě starala. Pro člověka, který stále něco podniká, je nemožné najednou sednout a nic moc nedělat. Na začátku mého pobytu u ní, mi nevadilo, že není práce. Pak jsem začala čistit dvůr, poté jsem ostříhala sousedova loveckého psa a také skoro každý den s ním chodila na procházky do přírody. Bylo léto, nádherné slunečné dny. Ano, bylo hezky, doma mi stály kobylky na louce bez užitku a práce. Tak trochu jsem si mohla splnit dřívější úmysl, navštívit u Plzně paní, ke které jsem mířila s povozem (viz. CESTA NA ZÁPAD).

NÁVŠTĚVA

Nechala jsem se dovézt pod Plzeň, do Staňkova – Bílý mlýn, k mé e-mailové kamarádce Lence. Nikdy jsme se neviděly, jen jsme si psaly. Vystoupila jsem před kdysi velkým mlýnem. Jak jsem vešla vraty do dvora, ozval se psí štěkot. Bylo pěkné přivítaní. Začíná představování všech zvířecích obyvatel. To mě podržte, tolik zvířat, to je samá práce a práce a zase práce. Koně jako hory, to není možné přirovnat k těm mým trpaslíkům. Několik velkých psů v kotcích, čuňátka, ovce, stádečko koz, ale největší překvapení bylo v bytě. Kočky, kočky, všude samé kočky a jeden potkan. Potkan a kočky, to nejde dohromady, pro jistotu je oddělen. Neznám počet koček, ale bylo jich moc... Nic proti nim nemám, ale pro mě tolik koček nemusí být. Doma máme 16 roků starou kočku, ta stačí. Tomu všemu vládne a stará se o ně jedna paní, čilá šedesátiletá důchodkyně LENKA. Taky ji někdy pomáhají kamarádi. Tato paní je posedlá péči o zvířata. Neodmítne ani postiženého psa, když ho donesou. Vlastní norického a kladrubského valacha, na kterých jezdí s kamarádkami. Tak trochu se snažím ji pomáhat v hospodářství, spíš jen okukuji. Poprvé na vlastní oči vidím, jak se dojí kozy strojním dojením. S každou kozou se musí jinak zacházet, je to individualita. Mléko dává ke zpracování na sýry, kočky si přijdou taky na své. Já osobně mám taky ráda kozí mléko. Někdo řekne: „Fůj, kozí mlíko smrdí.“ Záleží jak a čím jsou kozy krmeny, jak jsou ustájeny. Tohle mléko nesmrdí.

Taky se mi splnilo mé přání, sednout si na koně, snad nikdy jsem neseděla na velkém koni. Na dvoře jsou schůdky pro ulehčení sednout si na něj. Mám operované oba kyčle, takže pro mě bylo nutné toto zařízení. Je tu strach z pádu, Lenka musí pro můj klid koně vést. Pociťuji, jak se mi svaly v zádech srovnávají. Dokonce jsem pochválená za správné držení. Také toto je pro mě krásný zážitek.

Přijela se na nás podívat její kamarádka Milada, samozřejmě vlastní taky koně. Krásný večer si užíváme vypravováním koňských příhod. Tato mladá žena, to je holka do nepohody. Vypráví, jak už od mala vlastnila oslíka a jezdila s nim v zápřahu, aby ji ho nikdo nevzal, brigádou si na oslíka vydělala. Nejsem dobrodruh jen já, je taky jedna z těch postřelených. Lída přijela k Lence do mlýna na návštěvu s koňským povozem. Most přes říčku je v dost špatném stavu. Co teď, koně si v těch dírách polámou nohy? Odpřáhla koně, přebrodila s každým zvlášť říčku na druhou stranu, oba břehy samá kopřiva, přestrkala vůz po mostě a konečně si mohla oddychnout. Tak tomu říkám dobrá situace, každý kůň to nesvede. Klobouk dolů.

Také jedeme do městečka Domažlic, Lenka si tam musí něco zařídit. Projdeme jen tak náměstím, je pěkně upravené, jdeme bránou dolů a zpět. Je málo času.

Po několika dnech se balím k odjezdu. Mám pocit, že jsme si povahou trochu podobné, ale tolik zvířat je na můj vkus až moc. Už nejsem v takové kondici na tu těžkou práci a starost.

Za nějaký čas Lenka byla na návštěvě u nás. Mohla jsem se pochlubit se svými kobylkami, vyjely jsme si do lesa na houby, zajely do srubu v Božanově. S Lenkou jsme nadále v písemném kontaktu, potřebujeme si někdy něco sdělit.

Adršpach srpen 2010

Jsme zváni do Ádru k Tučkom na každoroční setkání koňáků. Ládík Hrudíku slaví 50-tiny.

Neplánované je hlídání našich dvou vnuček, co s nimi? Když budou hodné, vezmu je s sebou v krytém voze. Počasí pod psa, každou chvíli se nebe otevře a lije a lije. Od Hrudíků ze Žďáru vyjíždíme jen dva povozy, moje kobylky s dětským nákladem a jeho huculky. Cesta děti chvíli zajímá, za čas je to nebaví, musím s nimi zpívat, předříkávat básničky, počítat. Česká Metuj, projíždíme Dědovem, je třeba vyjet kopec na Jiráskovy skály. To je pořádný stoupák, musím z vozu seskočit a běžet vedle nich, nahoře jsme pěkně zadýchané. A zase lije. Na zámečku v průjezdu si trochu odpočíváme. U Tučků jsme očekáváni, vesele se všichni vítáme, koně mají přichystané ustájení. Odstrojit kobylky, můj muž, který mezitím přijel autem, mi pomáhá. Prostrčíme vozy skrz halu, chystáme si své spaní na vozech. Plán s vnoučaty je třeba změnit, není chůva. Budou muset spát se mnou ve voze, samozřejmě k jejich radosti. Cpeme seno do pytle místo polštáře, rozšiřuji ložnou plochu. Spát sama nebo s dětmi, je rozdíl. Všude je veselo, slaví se na všech stranách, hudba, zpěv, občerstvení... A naše vnučky?? Co si myslíte, nenechají se zahanbit, všechno chtějí ochutnat. Co chvíli s nimi jdu na procházku, nebo kouknout na místní koně. Starší vnučka Maruška jde stájí, hladí koně po hlavách, chce se vrátit, ale co to? Koňské hlavy natažené tak, že se bojí projít, ani podlézt nejde, má strach. „Babí, pomoc, jsem v úzkých!!“ Ani Adélka se nenechá zahanbit, splácá všechno možné dohromady. „Babí, mně je nějak divně, já asi budu blinkat.“ „Přežrala ses, viď? Pojď, jdeme se zase projít.“ „Babí, houpačka, můžu se zhoupnout?“, prosí Maruška. Jdu se zeptat, zda může na houpačku. „A proč jenom jedna, druhá nesmí?“ Polohlasem odpovídám: „Je přežraná.“ „Ahá, tak to jo.“ Poté bylo nutné dát děti spát. Myslím si, že z jejich dětských kamarádů byly jediné, které o těchto prázdninách spaly na koňském povoze. Ve chvilce spí jako ve své postýlce, já se k nim zanedlouho přidávám. Na dobrou noc nám hraje příjemná muzika. Ráno svítí sluníčko, jsme pěkně odpočaté, vyspalé, hygiena musí jít trochu stranou. Po snídani je nutné vyrazit na zpáteční cestu. Přemýšlím, jak nejlíp a nejrychleji jet domů? Rozhoduji se jet po silnici. Kobylky se ve chvilce rozběhly a jedeme jako o závod. Lidé se divili, děti křičely: „Jé, koníčkové“, a mávaly nám. Byla jsem pyšná na koníky a naše vnučky si užívaly. Muž je překvapen našim brzkým příjezdem. „To už jste tady ?“ Byla to opravdu jízda jako s větrem v zádech. Maruška jenom vyhrkla: „Babi, to byl ale fofr, viď?“ Já jsem ráda, že jsme opět doma a všichni v pořádku. Rodičové našich vnuček nejsou zrovna moc nadšeni z tohoto koníčka. Snažím se o bezpečnost. Vždy, když mají k nám přijet, nařizuji helmu s sebou. Tak trochu se snažím Marušku nechat jezdit na Jívce. Pozvala jsem si také Janu, aby mi poradila. Bylo nutné seřídit sedlo, ještě pár poznámek a rad. Uvidíme, jak se tato zábava bude vyvíjet dál.!!!