Orlické hory 2012
Orlické hory 2012
2. 9. Neděle je den, kdy se míním vydat na další cestu s koňským povozem. V sobotu mám za chvíli vše na voze přichystané. Muž celý povoz překontroloval, asi jako bych jela s vozem na STK, přesně tak.
Neděle, muž mi dal náskok na spaní, neprobudil mě brzy, není proč spěchat, je začátek září, už nejsou taková vedra. Postrojit koníky, jsou už dávno nakrmené, ještě pár věcí na vůz a můžeme vyjet. Náš pes Džán je jako na péro, ňafe, mladou chce prohnat, doslova cítí napětí a atmosféru před výjezdem. Koníci cítí trochu nervozitu, vše se na ně přenáší. Může se vyjet, muž jde na silnici dát nám znamení, že cesta je volná. V poklidu a malém poklusu jedeme přes Polici n. Metují směr Náchod. Projíždíme cyklocestou až do Bělovse, zajíždíme do Kylarova statku na chvíli si odpočnout. Nechce se mi ráno do pondělního provozu v Náchodě, tak jedu až do JK Lipí. "Dobrý den, můžeme tady všichni přespat?" Ano, máme povoleno tady spát, koně v ohradě a já si dělám pohodlí ve voze.
3. 9. Noc je celkem teplá, aspoň mně je teplo. Ráno přišli pustit koně na pastvu, trochu jsme jim narušili jejich rituál, koně nemohli skrz ohradu, tu okupovaly naše kobylky. Ještě si dávám jeden veršík, je brzy na výjezd.Tak nasnídaná, koníci taky připraveni a můžeme vyjet. Jedeme kolem vyhlídky Dobrošov a krásnou krajinou, stále je co obdivovat, pokaždé je čeho si všimnout. Na břízách se začínají dělat barevné penízky, je znát, že podzim na sebe nedá dlouho čekat. Pěkně zčerstva se poklusem blížíme do Deštného v Orlických horách. Už jsem v JK u Kotyzu byla několikrát, vždy jsme mile přivítáni, i tentokrát, jen s malým dovětkem, že jsme mohli dát předem vědět, kobylky by byly ve stáji. Nevadí, spíme v ohradě, o nic nám tady nejde, máme vše, co potřebujeme. Jak jsem si všimla, mladý Kotyza je velice pracovitý hoch, od rána do pozdního večera stále něco dělá. Pro takové farmáře se velice těžko hledá partnerka.
4. 9. Ráno chvíli čekám než se vrátí paní Kotyzová, byli pálit hřebečky někde na loukách s panem Vondroušem. Tak a opět jedeme, směr Orlické Záhoří. Cesta se kroutí v serpentinách snad 4-5 km nahoru na Šerlišské sedlo. Jdu vedle vozu, zaprvé chci kobylkám ulehčit a také se nedá stále sedět, bez pohybu trpí mé nohy. Konečně jsme až v sedle (981 m.n. m.). Chvilku se rozmýšlím, zda mám vyjet až k Masarykově boudě nebo jet dál. Kobylky jsou celé opocené, fouká chladný vítr, raději pojedu dál mírným svahem dolů, koně se trochu uklidní po té námaze. Nejedu tudy poprvé, už víc jak před pěti lety jsem tudy projížděla, vím jak jde cesta. Projíždíme Trčkovem, kolem chaty Bedřichovka, Zelenkou, klidným krokem dojíždíme do Jadrné. Tam se poptávám na ustájení: "Jeďte tady kousek, kdysi tam měli velké koně." Tak tam zajíždím, je znát, že ten dotyčný má velké zkušenosti s koňmi, okamžitě dává klidným hlasem najevo pokyny kobylkám. Já na to: "To víte, já jsem koňák z leknutí," a vypravuji, jak jsem se dostala ke kobylce, jak jezdím po republice. Úsměvy jsou na obou stranách, ale pro mé kobylky tady už není místo. "Zajeďte do družstva, tam mají koně a boxy také." Ano, jsme okamžitě přijati a kobylky dostávají krásný, čistě vymalovaný box, seno, slámu. Je nám tady dobře, dvě noci si odpočneme, hlavně kobylky musí dát odpočinek nožičkám. Několikrát jsem je kontrolovala, každá si na chvíli lehla, natáhla nožičky. Dobře se nám tady spinkalo, nesmí se zneužívat pohostinnost, pojedeme dál.....
6.9. Jedeme směr Neratov, je to poutní místo, koukám, kde bychom se mohli zastavit a nepřekážet. Hned je kolem nás hlouček lidí, ptají se kam jedeme, proč takhle cestujeme? Jedna otázka stíhá druhou, v češtině i němčině, odpovídám německy a zároveň vše překládám do češtiny. Všichni se vesele bavíme o mém jednoduchém cestování, dokonce dostávám něco málo peněz. Zajíždím nahoru přímo pod kostel, ptám se pana monsignora, kde mohu nechat kobylky se napást, než si prohlédnu jejich kostel. Je to něco úchvatného, hlavně když si prohlédnu výstavu "Jak šel čas ". Kostel před válkou, ve válce, kdy byl celý zničený výbuchem, jak bylo to nádherné schodiště rozebráno a odvezeno do Dobrušky. Je třeba si uvědomit, jaká nádhera byla zničena a ponechána osudu a zkáze. Co úsilí se vynaložilo a ještě musí vynaložit, než se vše dá aspoň trochu do pořádku. Nejsem znalec, klobouk dolů, každý se může přesvědčit. Cestou k hřbitůvku jde jeptiška (Školská sestra z Českých Budějovic). Mám v sobě tolik drzosti a ptám se, zda jí mohu vyfotit? Zároveň se dáváme do řeči, přichází další a ještě jedna. Bavíme se o broumovském, polickém klášteře, o mém cestování. Zvědavě nakukují do mého vozu, vše jim ukazuji a vypravuji. Zanedlouho postrojuji koně, přitom se přišli řemeslníci podívat na náš pojízdný cirkus, jsme jako rarita. Opět na cestě směr Čihák, ani nevím, jak se to přihodilo, všímám si, že Jívka se trochu opožďuje za Jiskrou, co se děje? Že by byla unavená, vždyť si obě odpočinuly, nekulhá, co s ní může být? Projíždíme Bartošovice v Orl. horách, Jívka si víc a víc ulevuje v tahu. Jedeme pomalu, stoupáme a Jiskra táhne vše, jdu vedle nich. Přeci se někde musíme ustájit, není kde, stále jen les a zase les. Projíždíme kolem Čiháku, vidím mladíka, jak pase kozičky s ovečkou. "Prosím, kde bychom mohly hlavu složit?" "Já vám mohu nabídnout jen tenhle palouk a seno." Vše jsem si zatím připravila, kobylky uvázala u srovnaného dříví. Dostaly 2 pytle nádherného, ručně sušeného sena, vodu z potůčku, Jívku přikrývám dekou, je chladno. Nic jiného není možné pro ně udělat. Mám špatnou noc, bojím se, co s ní bude dál? Je mi úzko u srdce, co když to je opravdu něco vážného? Ráno po snídani opět vyrážíme, kousek za Čihákem je traktorista. "Haló, haló, prosím, kde bych našla útočiště pro koně?" "Nejspíš až v Klášterci, hned za mostem se poptejte." Na křižovatce se znova poptávám po ustájení. "Paní, vždyť jste tady už jednou byla, zajeďte zase k tomu pánovi." Potěšilo mě, že se ještě pamatují na moje cestování před více jak 5 lety. Ale já nechci jet na tuhle stranu, já musím na druhou.
7. 9. Tak až v Klášterci n. Orl., hned za mostem, a opravdu, už o nás věděli a příjmuli nás. Kobylky jsou přes den v ohradě a na noc pod přístřeškem s mladým skotem, mají všeho dost. Paní Křivohlávková si pročítá můj cestovní deník a prý žasne, kde všude jezdíme. "Já si snad taky udělám cestu v sedle, doslova mě provokujete". Ano, chce to jen kuráž. Mám bolesti v kloubech, zrovna teď na cestě mě to muselo potkat. Ani léky na bolest nepomáhají. Chtěla jsem si na kole objet přehradu Pastviny, vzdávám to, opravdu nemohu. Nejenom Jívka, ale už i já začínám haprovat. Původně jsem si myslela, že tady zůstaneme tři noci na odpočinek, ale když vidím, že jejich koně musí být ve stáji, protože se vzájemně cítili a dělali zle... Naše Jiskra by mohla jezdit pardubickou, jak je naladěná. Raději pojedeme o den dříve, dvě noci snad budou stačit na odpočinek pro Jívku, uvidíme, jak dál? Ještě večer se domlouváme na doprovodu v sedle, paní mi pomůže najít tu nejkratší cestu.
9. 9. Hned za kostelíkem zatáčíme vlevo a jedeme polními cestami, spojnicemi přes Kunvald až do Kameničné, tam se loučíme, paní jede do Pěčína k synovi, já s koníky dál na Slatinu n. Zdobnicí. Bylo krásné se dívat, jak jejich valášek poskakoval, tancoval a předváděl se našim kobylkám. Cestou je vidět po lukách a příkopech mnoho podzimních květů, také v horách je čas od času vidět vzácnou léčivku Prha Arnika. Mám také jeden povedený zážitek. Cestou si nás stopnul pán, zda ho kousek vezmeme. "Proč ne, není problém, cesta vede z kopečka." "Víte co? Když jste mě vzala na kozlík a mohl jsem se s vámi nádherně kochat pohledem na krásné okolí, já vás zvu ke mně na chalupu, uvařím vám kovbojské fazole." Cítila jsem, že tento pán je trochu (víc) ovíněný, ale proč bych si nemohla udělat přestávku, koně si odpočnou, já si pošmáknu na fazolích, vždyť o nic nejde? Žádná obyčejná chalupa, krásná a luxusní. Byla mi nabídnuta sprcha, okamžitě toho využívám, dobrá fazolová ňamka a na závěr dobré kafíčko s medem. Spokojená jdu okouknout koníky, ale co to?? Pán je v křesílku a pěkně spinká. Potřebuji pro koně vodu, co teď ? Raději jdu k sousedům a vše jim podrobně vypravuji s obavou, jak se situace bude vyvíjet dál, každý má jinou opičku i kocovinu. Naplním si kanystry vodou, loučím se se sousedy s tím, aby opatrně sdělili, kdo byl u něj na návštěvě, až se bude divit kobylincům. Dnešní doba není jednoduchá.
Opět jedeme dál směr Javornice. Stále se poptávám na ustájení, nakonec nás poslali až na Blatiny k p. Jakubcovi. Byla to trochu zajížďka, ale máme ustájení, já spím vedle na louce. Prý jsme měli přijet před několika týdny, měli tady závody v parkůru. Také mi tento pán vypravuje jeden příběh. Před šesti lety vyhořel jejich statek, zahynulo mnoho zvířat, spálilo se moc povozů. Nešťastně nad tím vším mávne rukou, prý mají za sebou krušných šest let. Ještě k tomu si nedávno zlámal kyčelní kloub v krčku, tak chodí s holí. Jaké bylo jeho podivení, když vypravuji, že jsem koňák z leknutí, co vše jsem už navštívila s koníky a je mi 62 let. Také při odstrojování zjišťuji, že mám utrženou podpinku u Jiskry, dostávám sedlářského koníka a mé nešikovné prstíčky vše sešily, bylo po problému.
10. 9. Ráno po nakrmení jedeme opět dál směr Dobré, v Debřicích si chvíli odpočineme, jede se dál. Tento kraj je více rovinatý, na polích je sklizeno, každá louka je posečená, uklizená, tak to má být, někde už začínají s orbou. Konečně máme opět ustájení, sice na louce, jsme spokojené i s tímto kouskem louky. Mám stále bolesti, nejvíc je pociťuji večer, to jsem tak unavená, že zalezu do vozu do svého pelíšku, ani se nehnu únavou a bolestí. Jen ten, kdo někdy spal ve stanu ví, jak málo je tam místa. Moje bolavé tělíčko a staré klouby mi nedovolují mnoho pohybu, když se chci celá přetočit, jsem neohrabaná jako batole a hrabu se jako medvěd v brlohu. To je ta jiná stránka cestování, kterou nikdo nevidí, to si musí každý prožít jako já. Někdy si říkám, co jsem si zase vymyslila za bláznovinu, hned na to se ale usměji, vždyť jsem takhle spokojená. Opravdu si jedu takhle přírodou, v klidu si všechno prohlédnu, nikam nespěchám, nestarám se, kolik je hodin, kolikátého dnes je, když sluníčko svítí, lidé se usmívají a já mávám na pozdrav, to je život nádherný. Zase popojedeme kousek, Jívka není úplně O.K., nedá se nic dělat, nějak musíme dojet domů. Ráno nemusím čekat až se koníci nažerou, protože jsou celou noc na louce. V noci musím vylézt z vozu, noc je teplá, nebe je plné hvězd, všude ticho, obě kobylky leží kousek vedle sebe. Taky mám jednu osobní příhodu s únavou. Dostala jsem chuť na trochu vína, mám jednu sedmičku červeného vína s sebou. Koníci jsou zaopatřeni, tak si otevřu lahvinku, sama sobě se musím smát, jsem tak unavená, že si nemohu poradit se špuntem a vývrtkou. Všelijak lahvinku i vývrtku otáčím, dám si lahev mezi chodidla, tahám špunt, ale výsledek žádný, nemám sílu ten špunt vytáhnout. Co si počnu, přeci nepůjdu takový kus k silnici stopnout auto z důvodu otevření lahve? Konečně se špunt nade mnou smiloval a povolil. Nakonec jsem tu lahvinku ztrestala až po dlouhých pěti dnech.
11. 9. Nad vesnicí Dobré nás předjíždí motorkář na Chopperu, zdraví a volá, že na nás nahoře počká. Už na nás čeká na příhodném místečku. "Paní, já jsem o vás slyšel v rádiu, poznal jsem vás podle té šimly, o které jste vypravovala." Je to příjemné popovídání o koních a všem, co k nim patří. Také se dostáváme na téma koně a problémy. Nikdo, kdo to nezažije, nemůže posoudit klady a protiklady takovéhoto cestování, každý vidí jen atraktivitu a že to je nádherné. Loučíme se, já chci jet na Bačetín, on na Dobrušku. V Bačetíně se nějakým nedopatřením dostávám jiným směrem, na Dobrušku !!! Před sebou vidím město, mám nedobré tušení, to určitě není Ohnišov, kam jsem původně chtěla jet. Nedá se nic dělat, jsme už unaveni všichni, mrzí mě, že kobylky musí klusat o pár km víc. Máme domluvený rozhovor s redaktorkou Evou Zálešákovou z ČRo Hradec Králové, ale jak se sejdeme, když jsme někde jinde? Vše dopadá dobře, volá telefonem, kde přesně se nacházíme, snad se uvidíme v Ohnišově. Přesně na křižovatce se setkáváme, jedu ještě kousek a pod lipami se schováme před sluníčkem a hlavně před mouchami, které mladou rozčilují. Opět se vítáme jako staré známé, probíhá rozhovor. Jsem unavená, jistě to je na mém hlase znát, posluchači nás nemohou vidět, pajdám na levou nohu. To jsem si špatně přešlápla, samozřejmě následoval pád na silnici, odřeniny a také modřina. Opratě ani bič z ruky nepustím, než sama zareaguji (asi mám delší vedení) kousek mě koně táhnou. Hlavně, že to dobře dopadlo a nic jiného se nestalo, tohle je ta druhá strana lesklé mince. Na vše jsem sama, na každé rozhodnutí, za každého počasí, za každé situace. Řidič rozhlasového auta pod koníky nachází hříbky - kováře. Loučíme se, možná zase někdy na slyšenou, já pobídnu koníky opět dál, snad seženeme ustájení. V Bohdašíně se ptám traktoristy, zda neví kde se ustájit? Posílá nás na konec vsi, ale žádnou záruku mi nedává, snad nebude tak zle? Opravdu na konci vsi je někdo, kdo má koně, nejsou doma. Dám koně na lana, naliji vodu a něco sním. Přichází paní, domlouváme se na ustájení a že má ještě něco na práci. Opět mám bolesti, dokud sedím a nechodím, není problém, ale copak to jde? musím koním donést vodu a postarat se o ně, bez pohybu to nejde. Obloha se začíná zatahovat, bude pršet, kdyby jen pršelo, padají velké kroupy. Honem zalezu do vozu, koním to nevadí, už nejsou zpocené. Ve voze není slyšet vlastního slova, jaký rachot to krupobití dělá. Tak nevím, zdá se mi to? Vždyť mladá i stará kobyla ječí. Honem lezu z vozu, na louce je jen máma Jívka, to jí paní uklízí sama? Ne, přišel její syn a honem vede koně k nim do stáje, jejich huculku dali do jiného boxu. Opět máme štěstí na dobré lidi. Dávám jim můj cestovní deník k podpisu. Paní je o dva roky starší než já a prohlásí: " já snad taky vyrazím na výlet v sedle, když může tahle paní, proč né já ?"
12. 9. Na to, že padaly kroupy, noc je teplá. Ráno asi dost brzy vyvádím koně na pastvu, paní je okamžitě venku. Za chvíli přijde:" pojďte ke mně na snídani, já tak nerada snídám sama". "Já všechno mám, nic nepotřebuji." "To nevadí, pojďte". Nechám se umluvit, dostávám pečená vejce s kávičkou. Přitom si vypravujeme, co vše jsme za život zažily, dokonce bydleli a pracovali u nás na Policku, ale neznáme se. Nasmály jsme se všelijakým příhodám. Pro mě to bylo milé odreagování od mé únavy. V bříšku jako v pokojíčku, ještě zákusek, pro mě doslova hody. Potřebovala jsem něco sladkého, tělo si žádalo, cukr nemám s sebou, normálně nic nesladím. Rozloučíme se a opět jedeme blíž k domovu. V jednom prudkém klesání se našemu Džánovi smekly tlapky a vypadl z vozu, visel na svém postroji jako oběšenec. Co vše mi proběhne v jednom momentě hlavou při pohledu do jeho zoufalých očí, vždyť si nohy zpřeráží v kole! Mám nohu na zadní brzdě, okamžitě zatahuji přední brzdu, v jedné ruce opratě a bič, druhou rukou se snažím psa vytáhnout na kozlík, zasekl se kšandou za držadlo, přitom se snažím, abych taky nevypadla, ten je tedy těžký. Žádné sprosté slovo nepadne, jen: "ty pitomče, co to děláš, vždyť si natlučeme oba." Když už se zmiňuji o našem psu Džánovi, někdo mi cestou říká: "Co to máte za vořecha? Taky si můžete sehnat lepšího psa." "To není žádný vořech", hájím svého psa, "on je čistá rasa, jen je malinko menší než má být, však Vy taky nejste žádný čahoun o rodokmenu se nedá ani mluvit." Také nás cestou potkala skupina turistů, někteří jsou bývalí Češi, kteří žijí u protinožců v Austrálii. Jeden z nich Džána chce pohladit. Upozorňuji, aby ho nehladil, že chytá. Okamžitě odpovídá: "To je ??? " a teď opravdu nevím, jak to vyslovil, po australsku. Ano, je to australák, menší, mně to nevadí, já potřebuji skladného psa, který se mi vejde na kozlík. Fotí si nás a líbí se jim naše putování, že to je bezva.
Už se pomalu blížíme k domovu, tuto cestu už znám velice dobře. Z Bohdašína projíždíme poutním místem Rokole, dále zase kopečkem na Nový Hrádek,větrné vrtule zase nejsou v provozu, Česká Čermná, opět dost prší. V jednom místě proti nám staví osobní auto, to se zase někdo chce ptát na naše cestování, si myslím, ne, je to syn té paní, co jsme u ní spali. Podává mi mužně ruku, au au, bolí mě ještě na Dobrošově, ruce mám ztuhlé zimou, rukavice promoknou. Na Dobrošově je mlha, že i ptáci musí chodit pěšky. Přijíždíme na Vyhlídku, nějaký pán utíká k nám a říká: "To si musím vyfotit, to už nikdy neuvidím." Velice opatrně jedeme kopcem dolů směr Náchod, "holky, už to nemáme daleko do teplíčka, jen pár kilometrů." V Náchodě od nemocnice nás doprovází multikára a fotí si nás jako diví, stále nás předjíždí a někde na nás zase čekají a fotí. Vždy jezdíme zadem, tentokrát jsou tyto boční cesty uzavřené. Opět si poradím, jedeme pěší zónou, přeskáčeme chodníky a cyklotrasou až do Kylarova statku v Bělovsi. Vždy se k nim přiřítíme jako velká voda bez ohlášení, už si na nás zvykli. Děvčata DÍKY. Stále prší, koníci jdou do boxu rádi, dostávají krmení, vytřu a přikrývám je, hlavně Jívku. Já a pes se taky schováme do sucha, do vozu. Volám domů, že už jsme tak daleko, tedy tak blízko a v pořádku. Nemám dobrý pocit z toho počasí, takhle kousek od domova, jak bude zítra? Opět bolesti, je mi do breku, na duši mám tíhu, jak to bude dál, co budu dělat s koníky, když mi bolest nepřejde, vždyť mám oba klouby železné, roky jsou tady taky. Ano, muž mi ve všem pomáhá, ale jezdím jenom já. Jívka by si zasloužila mít trochu klidu, ale JISKRA je plná energie potřebuje práci a zábavu.
13. 9. Ráno přece jen déšť zmírní, jen co se koně nakrmí, jedeme domů, jedeme a stále prší, domů dojíždíme promočeni, hlavně, že jsme v pořádku. Muž už na nás čeká před domem, pomáhá odstrojit koně, zavedeme je do boxu, přikrýváme dekou, dostávají seno a vodu. Konečně se můžeme také sami přivítat, muž bude slavit své 66 narozeniny, dokonce máme i výročí svatby 40 roků.
Vše dopisuji doma, neumím se napojit na internet jiného majitele. Také jsem prosila jednoho hospodáře, ale neznal své číslo na připojení, musela jsem se smát, co mi odpověděl: "Jó, já Vás pustím do baráku a Vy mi tam budete uklízet ". Nerada uklízím doma, natož někde jinde u cizích lidí.
Co na závěr ??
Byla to nádherná, zajímavá cesta, na které jsem se setkávala s mnoha zajimavými lidmi, není jednoduché, kde jsou většinou asfaltové cesty, jezdit s koníky bez podkoviček. Evropská Unie financuje a podporuje výstavby nových silniček, které byly jako polní a na kterých se krásně jezdilo s povozem, zrovna tak v sedle. Dnes není kam šlápnout bosým kopytem. Kobylky zvládly tento výlet, jen Jívka byla trochu víc unavena, snažila jsem se jí usnadnit vše, co bylo v mých možnostech. Jiskra je ještě mladá, energie má na rozdávání, když bylo nutné, táhla celý povoz sama. Nemohu jednoduše Jívku odstrčit někde do ohrady s tím, že už je k nepotřebě. Mám jí ráda, vážím si její ochoty pracovat, prožily jsme spolu mnoho krásného. Jsem před velkým rozhodnutím, jak dál? Musím taky myslet na své zdraví, jak zaměstnat mladou Jiskru?? Přitom tak ráda cestuji takovýmto způsobem, vyhovuje mi, má to své ALE..
ROZHOVOR NA RADIU ČESKÝ ROZHLAS HRADEC KRÁLOVÉ: http://ulozto.cz/hledej?q=Orlick%C3%A9+hory+ko%C5%88mo+2012
FOTKY: http://hofina31.rajce.idnes.cz/Orlicke_hory_2012/
Komentáře
Přehled komentářů
ahoj Irenko - holčičko, poslechla jsem si rozhovor s paní redaktorkou a v očích mám slzy, co dodat, jsi fakt dobrá a kobylky samozřejmě také.Přeji do dalšího cestování zdraví, sílu,dobré lidi kolem a optimismus, prostě, ať ti ,,koně jdou"...:-)
pochvala všem čtyřem
(MB, 7. 10. 2012 14:21)